Spousta otázek
Jak se svěřit partnerovi o našich úvahách? Jak se podělit o naše rozhodnutí s rodiči, širší rodinou, sousedy, v práci, obecně s naším okolím, …?
Jak se budou tvářit? Co na to řeknou? Dokáži fungovat, i když budou mít k mému/našemu rozhodnutí negativní postoj?
To vše a spousty dalších otázek se rojí v počátcích i v průběhu rozhodování, příprav i vlastního přijímání dítěte do Náhradní rodinné péče (NRP). A velmi často se někdo zeptá na to, jak to např. doma nebo v práci vzali. Nezáleží vůbec na formě, zda jde o osvojení, pěstounství, poručnictví či hostitelskou péči. Vždy se dostanete ke spoustě otázek, které si sami musíte zodpovědět, anebo si pro odpověď musíte k někomu dojít. Musíte být připravení, že se setkáte s kladnými i negativními reakcemi.
Co je ale nejdůležitější? Vědět, co opravdu chcete vy a co jste schopni pro to obětovat. NRP je nepochybně velmi prospěšná pro děti a ve většině i pro dospělé. Musíme však myslet i na to, že ne vždy je vše zalité sluncem a občas mráček vykoukne a občas se i objeví pěkné tornádo. Opatrnost a rozmysl je zcela na místě.
Jak to bylo u nás
Když jsme se s manželem definitivně rozhodli osvojit si mimi a začali jsme obrážet úřady, lékaře a další, rozhodli jsme se oznámit naše rozhodnutí rodině.
Má rodina je malá a ani já ani můj bratr jsme tenkrát děti neměli. Oba mí rodiče to přijali spíš s pohledem „NO KONEČNĚ“. O vnoučeti jsem už pár let poslouchala. Klasické popostrkávání, kdy už bude nějaké to vnouče, já chci být babička, atd. Myslím, že většina z nás, kteří se nějaký čas o dítě pokoušela, něco podobného také slyšela. Rodiče tenkrát vůbec neměli žádné zbytečné dotazy, postačila jim jedna obyčejná otázka. „A kdy ho budete mít?“ Mimochodem na tuhle otázku jsem jim odpovídala asi stokrát, než se k nám Víteček dostal. 🙂
U manželových rodičů to bylo jiná káva. Jeho rodina je velká a vnoučaty se to v ní jen hemží. Takže jsem nečekala žádné emoce, ani výslech. A to jsem se tedy velmi spletla. Venda nechal takticky oznámení na mne. Tchýni, krom výslechu, ukápla i nejedna slzička. Tchán, oba švagři i se svými ženami a posléze i další členové širší rodiny na nás okamžitě začali chrlit dotazy, že jsme skoro nestíhali odpovídat. Zajímalo je úplně všechno, kdy jsme se rozhodli, v jaké fázi jsme, jaké budou další kroky, jakou máme o dítěti představu, atd. Probrali jsme to všechno zprava i zleva. A rozhovor nebyl jen jeden, kdykoli jsme se setkali ptali se dál a dál na přípravy, na setkávání. Na ničem nenechali vlas suchý. A bylo to moc dobře. Je bezvadné moct se s někým podělit a vidět, že i ten druhý z toho má radost a prožívá to s vámi.
Na řadu přišlo rozhodnutí, kdy to oznámit v práci. U Vendy to bylo jednoduché, na dílně samí chlapi, takže tam to proběhlo v řádu jednoduchých oznamovacích vět a pár odpovědí na stejně jednoduché otázky.
Já jsem se musela rozhodnout, kdy to oznámím ve své práci. Předpoklad byl, že z práce odejdu na mateřskou a vlastně jsem nevěděla ani kdy a na jak dlouho. No to nejsou zrovna nejlepší vyhlídky pro zaměstnavatele.
Rozhodla jsem se nakonec pro cestu pravdy a hned na začátku příprav. Nejprve jsem si šla popovídat se svou přímou nadřízenou, vše jsem jí povykládala a po pravdě jí vše řekla. Ve stejný den jsem to řekla i všem kolegyním v kanceláři. Samo se to poté rozneslo po baráku rychlostí blesku. Udělala jsem dobře a ani nebyl takový problém, že jsem termínově nic nevěděla určitě. Má nadřízená vymyslela kroky, které neboleli ani mého zaměstnavatele, ani mne a ještě mi vycházela vstříc časově při přípravách. Kolegyně v kanceláři jsou ženské na svém místě a jsou spíše tetkami pro naše děti, což samo v sobě skrývá odpověď, jaká byla jejich reakce. 🙂
Posledním, komu jsme naše rozhodnutí postupně přiznávali, byli kamarádi, sousedi a kromě nich i široké okolí, které nás každodenně obklopuje. Jejich reakce mě někdy zaskočili a překvapili. Nejenže spoustu z nich o tom již věděla, ale i lidé, do kterých bych to nikdy neřekla, se vyptávali, chválili, dokonce nám bylo i požehnáno. Začali k nám směřovat hračky, oblečení a drobnosti, které měli doma po svých dětech. Obrovská vlna emocí, dobroty a lásky se k nám dostala a naštěstí i stále dostává.
Mimochodem všechny reakce nebyli tak krásné, jak se zdá. Pár ne úplně lichotivých přišlo a někdy i zaboleli: A to si vezmete cikánské dítě? Co když dostanete černocha? Budete strašně starý rodiče! Na stará kolena si uvázat cizí dítě na krk! Kolik vám bude až tomu chudákovi bude osmnáct? Bůh ví odkud přijde, až budete spát, tak vás uškrtí! Nerada na to vzpomínám. 🙁
Netajíme se tím, že máme děti nyní již v poručnické péči. Poctivě všem odpovídáme na jejich otázky, i když se neustále opakují. I dětem opakujeme, že jsme jejich náhradní rodiče a chceme, aby znali svůj původ a odkud k nám přišli. Jsme na ně opatrní a chráníme je, a chceme aby měli šťastné dětství, jako každý rodič chce i pro své dítě.
Poděkování
Musím se přiznat, že po tom, co jsme si domu definitivně přivezli Vítka a po roce i Šárinku mohu jen děkovat bohu za to jakou máme rodinu, přátele, sousedy i kolegy v práci.
Všem z celého srdce děkuji za přijetí našeho syna a naší dcery.
Vaše podpora je obrovská a nám sňala z beder poměrně velký kámen. Moc nám to ulehčuje a zpříjemňuje naší cestu životem.
Na závěr bych jako vždy napsala, že zde popisuji pouze náš příběh, náš pohled, naše zážitky atd. Ten kdo se podobnou cestou vydá si píše svůj příběh, který je ovlivněný spousty podněty, které do procesu vstupují. Každý kraj má jiné požadavky, každý uchazeč je jiné nátury, plný svých představ a každý má svůj přístup.
Proto znovu opakuji, toto je jen a jen naše cesta.
Jste s manželem velmi silní, muselo vás to stát hodně nervů i sil. Dětičky mají velké štěstí, že se k vám dostali. Vaše cesta je nesmírně inspirativní. Ať se vám jen daří a dětičky krásně rostou.😊
Moc děkuji za vaše slova, vážím si jich. Děti jsou radostí našeho života. 🙂
Z každého vašeho slova je to poznat🙏