Srovnání s minulou knihou této autorky (Není úniku) je snadné – opět studená severská tematika, mnoho mrtvých, převážně v minulosti, tentokrát ovšem málo tvrdé brutality. Ale přidává se velmi kakofonické rozuzlení původně tří souběžně vyprávěných rovin, které se ovšem v nesrozumitelném, snad až zbrklém závěru rozrůstají do více událostí z minulosti.

Snad se autorka snažila být tím zbytečným množstvím komplikovaně se prolínajících událostí zajímavá nebo má tolik dobrých nápadů, že s nimi může hýřit a nešetřit si něco na příště. Celkově trochu zklamání.

Ale objektivně: stále je to hezky napsané, strhující čtení.

Prolog: na smetišti se najdou staré vykopané kosti. Význam se jim dostává až o moc později.

Rovina první: mladá, rozvedená matka Gunndís, je záložní kuchařkou pro rybářské lodě. Nyní je velmi spěšně povolána na loď, na kterou nenastoupil kuchař. Objevuje tam podivné stopy po svém otci, který před 18 lety ztroskotal. Dějí se kolem ní podivné věci. V závěru se jí pokusí někdo zavraždit.

Rovina druhá: policista Týr s černou kolegyní Karó dostávají nudný úkol uklidnit velmi rozvášněné sousedy, kteří se dlouhodobě šikanují. Nakonec tam jezdí čím dál tím častěji – napřed spílání a vyhrožování, pak vykopaný mrtvý pes, pak noční slídění kolem domu, v závěru mrtvé tělo v garáži. Jejich postavy jsou sympatické, žijí však v jakémsi vzduchoprázdnu, jako by okolo žádný svět neexistoval.

Rovina třetí: Ketil (asi 16 let) a jeho malá sestra Árný patří do jedné z nesvářených rodin. Jsou významnými účastníky událostí. Celý současný děj se odehrává během prodlouženého víkendu, kdy jsou sami doma.

Děje se velmi pozvolna začínají setkávat, poněkud nepřehledným způsobem. Autorka si ráda hraje s ohněm – nejméně deset uhořelých lidí na dříve ztroskotané lodi a dále již dříve uhořelá tříčlenná rodina v sousedství oněch dvou rodin. Také dost otrávených a zakopaných psů (i lidí). Prostě blázinec, který jak se ukáže, se ponejvíc točí díky zesnulému Gunndísinu otci.

Příklad z čeho je vše poskládáno: v ději je nepříliš významná zmínka – jedna ze sousedek již sedm let pohřešuje násilnického manžela. Na úplném konci knihy je čtenář bez zjevné souvislosti informován, že muž leží v nějaké průrvě a vdova se tam sedm let chodí dívat, jak jeho tělo tlí.